V mládí nadějná filmová herečka, později spíše známá z televize, především ale dlouhodobá výrazná osobnost Vinohradského divadla a hlavně jedna z našich předních recitátorek, to je Gabriela Vránová. Pocházela ze smíšené rodiny a narodila se na Slovensku, kde její otec tehdy působil jako pedagog. Vyrůstala v kulturním prostředí, což bylo dáno především osobností jejího otce Jaroslava V. Vrány (1904-1988), který kromě své profese pedagoga proslul jako křesťansky orientovaný lyrický básník, lásku k českému jazyku, potažmo k divadlu pěstovala v dceři i matka, taktéž učitelka. Po vyhlášení Slovenského štátu se rodina přestěhovala do Brna, kde Gabriela Vránová vyrůstala a také zde vystudovala herectví na JAMU (1960).
Za svým prvním divadelním angažmá putovala pak do Ostravy, kde však strávila jen dvě sezóny na jevišti Státního divadla (1960-1962). Přes poměrně krátké období, které zde prožila, vzpomíná Vránová na Ostravu dodnes ráda i na své herecké začátky (Dům Doni Bernardy, Dalskabáty aneb Hříšná ves). Ačkoli působila mimo Prahu, její půvab i herecké schopnosti neušly pozornosti filmařů a dostala první dvě velké příležitosti před kamerou. Lyricky pojatou postavu vesnické dívky Běty předvedla v Krškově melodramatu KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE (1961). Po boku Vladimíra Menšíka pak hrála hlavní roli v komedii HLEDÁ SE TÁTA (1961).
Její další celoživotní působení je spojeno s Divadlem na Vinohradech, kde hraje již bezmála padesát let (od roku 1962). Gabriela Vránová zde podala strhující výkony v desítkách hlavních rolí světového i domácího repertoáru, sama si nejvíce cení titulních postav v představeních Nora (za kterou v roce 1975 obdržela divadelní Cenu Jaroslava Průchy), Antigona, Maryša nebo Faust a Markétka, další stěžejní úlohy ztvárnila ve světové klasice (Romeo a Julie, Tři sestry, Letní hosté) i osvědčeném domácím repertoáru (Dalskabáty aneb Hříšná ves, Loupežník, Měsíc nad řekou, Tvrdohlavá žena), sebejistě ale přijala i úkoly z pera moderních autorů (Král Jan). Ačkoli se z postav lyrických dívčích hrdinek přehrála především do úloh tragicky pojatých a psychicky nevyrovnaných žen, prokázala i schopnost konfrontace s komediálním repertoárem.
Nabídky od filmu zůstaly po příchodu do Prahy značně dlužné významu Gabriely Vránové jako divadelní herečky, v šedesátých letech nicméně dostala ještě několik poměrně velkých příležitostí, především v kriminálním žánru (POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE, 1966; SMRT ZA OPONOU, 1966). Další herecké úkoly před filmovou kamerou byly již jen menšího rozsahu, navíc za celá sedmdesátá léta hrála jen v jednom filmu (HOP – A JE TU LIDOOP, 1978), později se přehrála do nevelkých rolí matek mladých hrdinek (UF – ONI JSOU TADY, 1988; ČEKÁNÍ NA PATRIKA, 1988).
Mnohem více si můžeme Gabrielu Vránovou připomínat díky její práci v televizi. Nutno je připomenout především čtyři velké seriálové role. Lyrický dívčí půvab zúročila v postavě Lízy Bornové v historickém a mimořádně úspěšném seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968), v dalším podobně pojatém projektu F. L. VĚK (1971) předvedla zcela odlišnou kreaci lehkomyslné Betty. Z postav současných žen je dodnes populární její ušlápnutá Anička Čiháková v legendárních CHALUPÁŘÍCH (1975), výraznou úlohu v podobě psychicky vyčerpané učitelky Hajské pak ztvárnila v seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984). Na všechny uvedené tituly Vránová dodnes velmi ráda vzpomíná, menší role pak odehrála i v dalších seriálech. Z televizních inscenací pak zmínku zasluhuje historický snímek SLEČNA RAJKA (1979), v němž hrála titulní roli.
Ve filmu se Gabriela Vránová od konce 80. let nevyskytuje vůbec, nadále ale sporadicky vystupuje v různých projektech České televize, zatím naposledy hrála sestru jednoho z hlavních hrdinů v komedii BEKYNĚ MNIŠKA (2009). Nadále zůstává aktivní i v divadle a kromě domovské scény Vinohradského divadla hostuje také na dalších pražských scénách (Činoherní klub, Švandovo divadlo). Mnohem významněji se dlouhodobě uplatňuje v umělecké recitaci a přednesu, hudebně-literární pořady prezentované na jevištích si také sama připravuje. Letitá práce v tomto oboru jí vynesla ocenění Křišťálovou růží na Poděbradských dnech poezie (1995). Podobně tak obdržela cenu Prix Bohemia za své dlouholeté působní v rozhlase, kde pořídila četné nahrávky pohádek, dramatizací literárních děl a i tady často recitovala poezii. Práci za mikrofonem uplatňuje také v dabingu, kde dlouhá léta propůjčuje svůj hlas světovým filmovým hvězdám jako je Marylin Monroe, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau nebo Elizabeth Taylor. Také tady dosáhla uznání svých aktivit a v roce 2004 obdržela dabingovou Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství. Z dalších ocenění uveďme Cenu Karla Čapka (1994), která souvisí s aktivitami Gabriely Vránové v oblasti zpřístupňování a popularizaci díla významných českých spisovatelů. Ostatně i sama se prosadila jako spisovatelka a výběr jejích poetických fejetonů se pod názvem Magnetický vítr dočkal již dvojího vydání. Četné aktivity Gabriely Vránové v různých oblastech je nutno doplnit i o práci pro charitu a také pedagogickou činnost – od roku 1974 vyučuje herectví na Pražské konzervatoři.
Gabriela Vránová je od roku 1968 provdaná za Jiřího Kepku, středoškolského profesora matematiky a také autora učebnic. Jejich syn Ondřej Kepka (*1969) začínal jako dětský herec, dnes je režisérem.
GABRIELA VRÁNOVÁ
