TOALETÁŘKY
Hezkou sobotu :)
Tak tedy... Tady je první povídka jako pokračování knížky "Plný kýbl optimismu" na přání. Co vy na to?
Ještli z toho bude celá knížka záleží víc na vás než na mě. Náměty se skvěle hromadí, ale nejdřív si na sebe pokračování musí vydělat. Nedá se nic dělat :)
Pomůžete zakoupením knížky "Plný kýbl optimismu" ;)
TOALETÁŘKY
Zaměstnání, ba nebojím se napsat poslání, cechu toaletářského bývá velmi podceňováno. Někteří s ohrnutým nosem dokonce tvrdí, že by se do podobného podnikání nikdy nepustili neboť jejich vzdělání je výrazně hodnotnější. Já si dovolím s každým takovým člověkem nesouhlasit. Pokud někdy podobná prohlášení zaslechnu okamžitě mi proběhne hlavou myšlenka. To bych tě chtěl kecale vidět, jak přešlapuješ z nohy na nohu a úpěnlivě počítáš drobné, aby ti bylo umožněno odložit si do porcelánu a nikoliv do kalhot. V té chvíli jsi úplně odkázaný na dobrovůli a dovednosti dámy za malým okénkem. Dokonce jsem si jistý, že alespoň v té vteřině vítězného vyměšování pěje tvá mysl ódy na zaměstnance těchto prospěšných, veřejných zařízení, aby myšlenka o prezidentské funkci, kterou by si zcela jistě zasloužili, rychle zmizela v propadlišti dějin až do dalšího hrozícího toaletního neštěstí.
Já na toaletářky a toaletáře pohlížím s respektem. Mám dokonce své oblíbence, které navštěvuji pravidelně. Dokonce i když úplně nepotřebuji odložit, ale spíš získat. Stojí to pouze pár korun a můžete si popovídat s člověkem, který má jasný názor na běh světa. S člověkem před nímž jsou si všichni rovni bez ohledu na rasu, věk, vzdělání. Věřte mi, s holým zadkem, jsou všichni stejně bezbranní.
Je to už několik let, kdy jsem vypátral velké tajemství toaletářů a toaletářek. Jsou to čarodějové a čarodějky. Ano, nikoliv čarodějnice, ale čarodějky. Tuhle skrytou pravdu jsem odhalil, když jsme se společně s Pepínem a kamarádem Jirkou vypravili na výlet do starobylého Londýna. Měli jsme na prozkoumání vnitřní části města skutečně jen jediný den. Pouhých dvacetčtyři hodin, proto jsme odolali pohodlnému zázemí každého hotelového pokoje. Byli jsme odvážně rozhodnutí prochodit každou minutu a náš plán nemohlo vůbec nic zviklat. Nedokázala to ani počínající tma. Neodradili nás ani opilci pojídající hranolky z fast foodu rozsypané po chodníku. Dokonce ani chladný deštík v probouzejícím se ránu nám nemohl zkazit náš den v Londýne.
Bylo přibližně 6:30 ráno, kdy se u Pepína probudila nutkavá potřeba vyzkoušet kvality londýnských, toaletářských služeb. Restaurace už s židlemi nohama vzhůru zely prázdnotou. Odtud jsme pomoc čekat nemohli. Spásu mělo přinést metro. Respektive podchod vedoucí ke vstupu do metra, kde jsme minulého večera zahlédli vytoužená dvě písmenka WC. Nejprve pomalu, ale protože čas kvačil a potřeba kvasila, stále rychleji jsme se přesunuli na ono místo. Už zdály bylo vidět, že se na záchodcích svítí. Hurá!! Jenže… Dveře byly zahrazeny mohutnou černoškou s ještě mohutnějším poprsím a neproniknutelným afrem. Bez mrknutí okem nás odbyla oznámením, že otvírá až od 7 hodiny. Marné byly prosby. Nepomohlo naléhání ani vysvětlování stále komplikovanější situace. Nakonec nás odkázala na jiné záchodky v podchodu na druhé straně řeky. Prý je to kousek. No možná bylo, ale to je o vnímání každého člověka. Nám to přišlo jako maratón překážkovou dráhou do prudkého kopce. S toaletářkou nebyla řeč a proto nezbylo než se na tu strastiplnou cestu za řeku vydat.
Podařilo se, naštěstí bez nehody. Tedy až na to, že jsme všichni měli pocit Francouzi zvaný deja vu. Záchodky svítily, ale ve dveřích opět zátaras. Jenže jaký zátaras! Ta stejná černoška, kterou už jsme dneska viděli. Nebylo pochyb. Byla to ona! Není možné potkat dvě tak stejné ženy, ať by šlo třeba i o jednovaječná dvojčata. A jak jinak opět odmítala pomoc bližnímu svému s odůvodněním, že vyměšování mimo provozní hodiny není možné. Situaci, která byla už velmi komplikovaná, prošťouchl Pepíno. S výkřikem: „Hilfe!“ a průrazností dělové koule odstrčil toaletářku ke zdi. Nic, nikdo mu nemohlo zabránit v jeho odhodlaném činu. Než se záchodová strážná zmohla na slovo, už byl v bezpečí zamčené kabinky. Černoška se rozesmála a mávla rukou. Ještě, že tak. Jsem si jistý, že by lehce otevřela zamčená dvířka a vyvedla hříšníka za ucho ven, kdyby chtěla. Ona naštěstí nechtěla. V tom okamžiku se mi rozsvítilo. Čarodějka! Ano. Ta toaletářka je čarodějka. Má na starosti všechny londýnské veřejné toalety. Přesouvá se odpadem a nikdy nespí! Má jediný úkol. Probouzet v lidech ukryté možnosti. Například kliďase Pepína proměnila v bojovníka jdoucího si bez zaváhání za svým cílem.
Možná ještě nesdílíte mé zjištění o magických toaletářkách, ale já dostal příležitost si své zjištění ověřit hned o rok později ve Francii. Natáčeli jsme s Pepínem v Paříži. Procházeli jsme kolem chrámu Notre Dame. Kolem místních záchodků. A víte koho jsme potkali? Ano!!! Byla tam! Vytírala stejně jako v Londýně. Stejný účes, stejný hrudník a přísahal bych, že i stejná zástěra. Ten pohled nás zmrazil. Stáli jsme oba s otevřenou pusou. Černá toaletářka si nás změřila. Bylo jí vidět na očích, jak si je vědoma loňského příběhu. Své londýnské lekce, kterou nám uštědřila. Zvedla obočí. Usmála se a potom na nás spiklenecky mrkla. Nemýlil jsme se. Je to čarodějka. Nad to se stará o úlevy nejen v Londýně, ale také v Paříže. Musí tedy umět čarovat. Jak jinak by to potom mohla zvládnout.
Poslední tečka za tímto poněkud žinantním vyprávěním přišla nedávno v Praze. Tam to všechno dosedlo jako prdel na hrnec. Promiňte mi to přirovnání, ale v tomto případě je myslím dosti přesné. Odpadla mi první ranní hypnóza. Jenže jsem se to dozvěděl až cestou do ordinace. Rozhodl jsem se toho využít a udělat si procházku z nádraží na Veleslavíne, kde jsem zaparkoval až do centra města. Bylo příjemně teplé, jarní ráno, jež k procházce přímo vybízelo. Ušel jsem asi tři kilometry, když se probudily dvě velké kávy s mlékem, které jsem vypil od procitnutí. Chtělo se jim ven. Ještě, že mám cestou podchod metra s toaletami.
Jako spásná zpráva se přede mnou objevil nápis zvoucí do stanice Bořislavka. Záchodky jsem objevil velmi rychle. Ne, nepotkal jsem starou známou z ciziny. Za okénkem sedla starší dáma s rozcuchaným účesem. Pozdravil jsem jí slušně a ona hned spustila: „ Jdete čůrat, viďte?“, nečekala na odpověď a ve svém monologu pokračovala, „ Je to na vás vidět! A né, že se netrefíte! Mám tam zrcátko! Já to uvidím a vy si to po sobě uklidíte!“.
Dával jsem si opravdu velký pozor, i když jsem se zvědavě rozhlížel a hledal avizované zrcátko. Nepochyboval jsem o tom, že tam někde je. Nicméně jsem ho neobjevil. Vykonal jsem, co bylo třeba a vydal se k umyvadlu. To už bylo z okénka slyšet: „A né, že mi zacákáte podlahu u umyvadla. To by potom klouzalo. Nepouštějte tu vodu moc silně! Stačí jen takový čůrek! A nezapomeňte využít sušák!“.
Nezapomněl jsem. Jenže tady nastal kámen úrazu. Ať jsem hýbal rukama pod fotobuňkou sušáku, jak jsem chtěl. Všechno marné. Ani byť jen slabý vánek. Z okýnka se ozývalo supění, funění, mlaskání až se ozvalo klapnutí. Toaletářka to nevydržela. Vyběhla ze své kukaně za mnou: „Chlape, to není možný, že jste tak nešikovný a přitom jste vypadal docela inteligentně!“ Vsunula ruce pod sušák a ten se okamžitě rozpředl, aby osušil i poslední kapku. Dala ruce pryč a zavelela: „Teď vy!“.
Netroufal jsem si odporovat. Jenže nic! Ani malé fouknutí. Nebylo mi dopřáno donutit to zapšklé zařízení, které miluje pouze svou paní a vládkyni. To už byla podlaha po ním blýskavě mokrá díky vodě odtékající z mích dlaní.
Toaletářka vyvalila oči ( úplně stejně jako ta v cizině ) a spustila vodopád: „ A nacamral! Jako bych to nevěděla předem! Měl byste si to po sobě vytřít! Jenže já tady mám jenom svoje koště a vy byste mi ho určitě zničil. Minimálně zlomil! Radši běžte než se opravdu rozzlobím!“
Poslechl jsem. Za rohem jsem pozoroval tu čarodějku při práci, jak sušila podlahu vlastním koštětem. Stoprocentně, jen díky tomu hněvu, který jsem v ní probudil, zapomněla ukrývat svou magickou identitu. Kdo jiný by se tak mateřsky strachoval o koště, než čarodějka. Přišla by o pracovní nástroj, dopravní prostředek a možná i odznak cechu. Díky. Tahle malá nesoustředěnost mi potvrdila podezření. Je to tak. Nepletu se!